Naše Slovensko s dětmi ve věku 9 a 26 měsíců, část 2.

Z Prahy do Popradu se dostanete autem podle Google mapy za 6 hodin a 15 minut. My jsme (naštěstí) vyráželi z Liptovského Mikuláše a jeli jsme slabé dvě hodiny (I. díl vyprávění najdete zde). S dětmi trvá všechno déle, než si představujete, nebo než to za vás naplánuje Google. Stát se může cokoli. Jestli si po dovolené říkáte, že jste si vůbec neodpočinuli, tak nebojte, nejste v tom sami.

Vítejte v Popradu. Ve městě, kde nic není

Po cestě do hotelu jsme koupili nějaké jídlo a také termosku, kterou Šmudlák, jak jsme po návratu domů zjistili, vyndal z tašky a schoval do domku. V Popradu jsem byla před 25 lety, tedy v roce 1993. Od té doby se to tam moc nezměnilo. Možná, že některé domy získaly novou fasádu, přibyla nějaká ta zmrzlinárna a vznikl nový aquapark. Město to přitom není nijak malé. Má 50 000 obyvatel, což je stejně jako moje rodiště. Přesto, srovnám-li Děčín a Poprad, působilo na mě toto slovenské okresní město daleko menším dojmem. Centrum je maličké, všude samý panelák. První odpoledne jsme se poohlédli po „mikrocentru“ a v pět hodin jsme přemýšleli, kam ještě vyrazíme.

Tudy ani cesta nevede!

Hledala jsem na mapě zajímavá místa a moje oko spočinulo na jezera nedaleko obce Batizovce. Vyrazili jsme k nim, protože Batizovce se nachází kousek od Popradu. Muž řídil, děti řvaly, já navigovala. Naše navigace zarputile hlásila „Je-li to možné, obraťte se.“ a my jsme pokračovali dál k jezerům. Jenže tentokrát jsme ji měli poslechnout, protože měla výjimečně pravdu. Když jsme míjeli odbočku na Batizovce, a dále jsme uháněli za vidinou lákavého pohledu vodní plochy a hor, krajina se změnila. Ubylo domů, přibylo keřů a květeny. „Teď rovně a za pár minut tam budeme,“ říkám muži. Zaparkujeme, projdeme se okolo jezer, děti se podívají na krajinu a jedeme spát. Muž zpomalil na 30 km za hodinu. Tak, jak mu přikázala dopravní značka. Děti ječely a za oknem bylo pusto, prázdno, vyjma několika málo rozbořených domů, které byly odříznuté od civilizace. Blesklo mi hlavou: Co to asi je? A pak mi to došlo!

Jsme v romské osadě

Skončila silnice a ocitli jsme se na prašné cestě. „Myslím, že na značce byl zákaz vjezdu,“ řekl Matěj. No jasně, že jo! Jedeme do romské osady. Vždyť to bylo na mapě napsané, ale nevěnovala jsem tomu nápisu pozornost. „Asi bych měl zastavit,“ pokračoval a rozhlédl se kolem. „Anebo se vrátit.“ Nastartoval auto, couval z prašné cesty na silnici a zpátky za ceduli se zákazem vjezdu. V romské osadě nebylo, kromě polorozbořených domů a Romů, nic. U nás jsem nikdy nic takového neviděla. Na Slovensku jsme viděli jenom dvě osady, obě vypadaly podobně. Staré polorozbořené domy, pravděpodobně bez vody, elektřiny, bez jakéhokoli zázemí. Nevysvětlujte si to zle, ale se dvěma dětmi by výlet do romské osady nebyl zrovna nejvhodnější. Tak jsme zamířili k našemu ubytování a plánovali, co budeme dělat druhý den.

Na téma romských osad napsala několik studií moje kamarádka, která se touto problematikou dlouhodobě zabývá. Musím říct, že téma to je zajímavé a nelze se na něj dívat skrz prsty, nebo se zavřenýma očima. Zkrátka i zde platí, že každá mince má dvě strany. (Odkazy na její práci najdete například zde.)

Slovensko: Krásná příroda. Motýlky jsme pozorovali pořád.

Popradské pleso a výlet s kočárkem

Na Popradské pleso se dostanete i s kočárkem. A teď trochu praktických informací pro výletníky. Auto můžete nechat na parkovišti u Popradského plesa. Parkoviště je  plesu nejblíže, ale přesto se nachází asi 4,5 km od něj. Celodenní parkovné stálo 5 eur (červen 2018) a poplatek se nevztahuje na parkoviště Štrbského plesa. Tam zase budete muset platit zvlášť. My jsme ke Štrbskému plesu nešli. Důvodem nebylo ani tak parkovné, ale zkrátka a dobře masová turistika nás nelákala. Toto místo je na nás až moc frekventované, ale zpátky na parkoviště. Poplatek se vztahuje na jedno osobní auto a kolik vás v něm bude, to je hlídači úplně jedno. 🙂 Od parkoviště vede k Popradskému plesu asfaltová cesta až nahoru. Cesta nemění charakter a je po celých pět kilometrů stejná, široká. Hodí se pro vozíčkáře s průvodcem a pro kočárky. Při tlačení do kopce se hodně nadřete. Já bych kočárek nevytlačila. Zkoušela jsem a vydržela jsem to asi pět minut. Jednodušší je dát dítě do nosítka a vynést jej nahoru. V kočárku seděl Šmudlák, který odmítal chodit (tlačil Matěj), Filka byl v nosítku.

Popradské pleso: Restaurace, jezero a hory.

Cesta nám zabrala přibližně 90 minut. Stavěli jsme, měnili jsme Filkovi plínku, fotili jsme, děti jedly, pily, protáhlo se nám to. Po cestě potkáte jedno odpočívadlo. Před samotným Popradským plesem Šmudlák usnul. Byl unavený a spal jako zabitý, takže jsme ho nebudili a nechali jsme ho tak. Okolo plesa jsme se prošli, každý zvlášť. Jeden držel stráž u kočárku se Šmudlákem, který jsme zaparkovali u restaurace. Obchůzka kolem plesa se pro malé děti nehodí. Půjdete po nepravidelných kamenech, což mi nepřišlo ani trochu bezpečné. Šla jsem  s Filkou v nosítku a docela jsem se bála, abych někde nespadla a Filkovi se něco nestalo.

Cesta okolo Popradského plesa.

Asfaltová cesta vede od parkoviště až k Popradskému plesu.

Výlet to je krásný a pro rodinu s dětmi ideální. Vyrazili jsme brzy ráno, na cestě k plesu moc lidí nebylo, rodiny s dětmi jsme potkávali teprve po zpáteční cestě. Byla to nádherná procházka. Jenže před námi zůstalo ještě celé volné odpoledne. Tak co s ním?

Na Hrebienok, s kočárkem a nosítkem

Popojeli jsme autem do Starého Smokovce. Ve městečku zaparkujete prakticky kdekoli, kde je značka P. Placených parkovišť je ve Starém Smokovci velmi mnoho. Parkovné stojí 5 eur na celý den. My jsme na placeném parkovišti zakotvili ve tři odpoledne, ale proto, že se za parkování platí pouze do pěti hodin (poté zdarma), tak na parkovišti už žádný hlídač nebyl. Zapíchl to a šel domů. 🙂 Vzali jsme kočárek, obě děti, nechali  auto na parkovišti a vypravili jsme se k lanovce, která vedla na Hrebienok. Klasická rodina by vystála frontu na lístky a v klidu by vyjela lanovkou nahoru. Jenže my klasická rodina nejsme. Takže jsme se napojili na asfaltovou cestu, která vede oklikou za lanovkou, a vydali se vzhůru na Hrebienok směr Bilíkova chata. Kopec to byl pořádný, slunce svítilo, bylo vedro. Šmudlák odmítal chodit, po cestě ztratil klobouk a otravoval, že chce raději pozorovat auta. Zkrátka, jako doma. 🙂

Cestou na Hrebienok.

Ze Starého Smokovce jsme na Hrebienok dofuněli za 70 minut. Po cestě jsme potkali výletníky na elektrokolech. Pravděpodobně je ve Smokovci půjčovna těchto kol, protože jsme jich viděli hned několik. Na Hrebienku na vás čeká restaurace a krásná vyhlídka. K ní se ze Smokovce dostanete pohodlně lanovkou za pár minut. Nahoru vede asfaltová cesta a také prašná lesní cesta, kterou můžete využít, pokud nechcete brát kočárek. Většina turistů jede lanovkou. Po asfaltové cestě jsme štrádovali my, jeden cyklista a čtyři elektrokola. To bylo všechno.

Hrebienok: Jsme nahoře (hurá).

Ceny lanovky se liší dle toho, zda je všední cen nebo víkend. Ve všední den zaplatíte za zpáteční jízdu pro dospělého 9 eur, pro dítě 6 eur, o víkendu stojí zpáteční cesta pro dospělého 11 eur, pro dítě 8 eur (2018).

Hrebienok: Vstup na lanovku. My jsme šli klasicky, pěšky.

Starý Smokovec je pěkné malé městečko, a pokud budete hledat ubytování, mrkněte se tam. My jsme bydleli v obci Horka, která byla ode všeho hodně daleko, a nebylo to moc praktické.

Národní park Poloniny: Pozor, kozy!

Národní park Poloniny leží na slovensko-ukrajinské hranici. Vede jím úzká silnice, po které prý dojedete až k ukrajinským hranicím. Místní nám hned hlásili, že na Ukrajinu jezdí nakupovat a že si tam máme také dojet, protože tam stojí všechno polovinu. „Tam jeďte. Všechno tam je levné. Benzín, jídlo, věci pro děti. Jestli máte pasy, tak tam jeďte. Ale u hranic jsou dlouhé fronty. My tam všichni nakupujeme.“ Kilometr před hranicí jsme se otočili a vyrazili zpátky do Sniny. Proč jsme nedojeli až na Ukrajinu? Bylo to ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že jsme cestu k hranici nenašli. Mapa sice ukazovala, že asfaltka k hraničnímu přechodu vede, ale jeden kilometr před ním byla cedule: Vjezd zakázán. Naše navigace opakovala: „Je-li to možné, obraťte se.“ a kdybychom se dostali tam, nemuseli bychom snadno najít cestu zpátky. Druhým důvodem byla dlouho očekávaná svatba, hlavní příčina naší cesty na Slovensko, na kterou jsme celých 720 kilometrů jeli. Na hranicích bychom se možná ani neohřáli, otočili se a jeli zase honem zpátky, protože v půl třetí začínal obřad a ve dvě hodiny „odebírka nevesty“. Za dopoledne se dá stihnout hodně věcí, máte-li na to dobré podmínky. A to jsme, jak už to tak se dvěma mrňaty bývá, neměli. 🙂

Národní park Poloniny.

Národní park Poloniny má kopcovitý charakter a pro výlet s dětmi se moc nehodí. Trasy jsou na několik hodin, o cestování s kočárkem nemůže být ani řeč. Ale kdybyste jeli okolo, můžete do parku jen tak letmo nahlédnout a pokochat se krásnou a nenarušenou přírodou. Po úzké silnici chodí kozy (viz úvodní foto), uvidíte domácí zvířata. Naše děti tohle bohužel vůbec nezajímalo. Šmudlák se na kozy koukl jen tak letmo, začal se jich bát a upaloval do auta. Filku zajímalo, kde jsou piškoty a Matěj zíral do telefonu. V letní sezóně je otevřeno přírodní koupaliště.

Národní park Poloniny.

Pravá slovenská svatba a my čtyři

Přesně ve 14:15 jsme zaparkovali nedaleko kostela ve Snině, kde se svatba konala. Dopoledne jsme strávili v parku Poloniny, jeli jsme se rychle převléknout do svátečního, děti kvičely, nespaly a nic nechtěly. To ještě bude, pomyslela jsem si. A bylo. Úplně poprvé v životě jsem viděla takovou obrovskou veselku o 120 hostech. Ani jsem netušila, kolik zvyků se na svatbě dodržuje, a že jsou Slováci tak pohostinní, milí a tak rádi oslavují. Zkrátka, abych to neprotahovala. Na obřadu jsme vydrželi asi pět minut. Dalších 55 jsme čekali před kostelem, odkud postupně vyšly všechny rodiny s dětmi. Šmudlák hned v úvodu posbíral v kostele všechny propisky, které tam našel. Nacpal si je do pusy, kapes, skoro i do uší.  Nechtěl sedět na lavici, kopal nohama do stolku, sundaval z lavice potahy a když zvětřil Bibli, bylo na čase opustit prostor. Na svatební hostině jsme skoro neseděli, protože Šmudlák lítal od stolu ke stolu, z místnosti do místnosti. Záhy bohužel objevil dveře do kuchyně, což byl poměrně velký problém, protože chtěl ohmatat všechny nachystané talíře s předkrmy. Hlídali jsme, aby nezničil výzdobu a někomu neublížil. Filka se bál kapely, takže Matěj se staral o Šmudláka v sále, já jsem stála na chodbě s nosítkem a kontrolovala vstup do kuchyně, koberce, schody, okna, svíčky, kalíšky, mašle a běhajícího Šmudláka. Filka si dudal a „měl nervy“. Svatební výzdoba byla krásná, dokonalá a rozmístěná naprosto všude. 🙂 Odešli jsme v sedm večer, ale svatba pokračovala až do rána. Jenže my jsme ráno měli namířeno směr Praha 3.

Svatba v kostele.

Nevěsta Janka.

Tak abyste to věděli …

Dovolená s dětmi někdy ani žádná dovolená není. Děti to moc nebaví, zkrátka nechtějí celý den někde trajdat. Až tady jsem si uvědomila, jaký mají režim, i když doma se mi to až tak nezdá, a jak jsou zvyklé na svůj prostor. Šmudlák neusne jinde než ve svojí postýlce, což byl na dovolené velký problém. Celý den nespal a vytuhl spíš omylem. Někdy usnul na 10 minut v autosedačce, jednou (při cestě na Popradské pleso) v kočárku. Filka spal občas v nosítku, někdy v autosedačce, ale chtěl se prolézt, což často nebylo možné. Nemůže přeci lézt jen tak na silnici. Jízda autem byla peklo. Po cestě tam začaly děti řvát už na Ohradě, což je přibližně 200 metrů od našeho domu. A vězte, že to vydržely celých devět hodin do Liptovského Mikuláše. Cesta zpátky byla ještě horší, protože jsme jeli 720 kilometrů na jeden zátah. Vyráželi jsme v 6:45 a dojeli jsme v 17:50. Do Brna to ještě šlo, ale z Brna nás chytl na D1 liják. „Pseudodálnice“ byla ucpaná, omezení rychlosti na 80 km za hodinu nás zdrželo neskutečně, lilo, auta padala do škarpy jako podzimní švestky a děti vytrvale ječely, protože už je to po těch osmi hodinách v autě prostě nebavilo.

Stálo to za to?

Inu to je tak. Bylo to náročné. Obě děti řvaly, nic moc se jim nechtělo, a ke konci na nich bylo vidět, že by byly nejraději doma. Jenže takhle bychom mohli sedět doma ještě dalších deset let. Zkusili jsme low cost dovolenou, která by byla  na některé povahy možná až moc low cost, ale zase naše zážitky jsou o to větší, a to nám už nikdo nevezme. 🙂 Jestli uvažujete o dovolené s kojencem a batoletem, rozhodně to zkuste. Možná, že nebude podle vašich představ. Možná, že ztratíte nervy hned na začátku, ale zase je rychle najdete. Nic jiného vám ani nezbude. Člověk se ze začátku trošku bojí, protože přeci jen, dvě děti je víc než dítě jedno. Mají svoje potřeby, každé trošku jiné, a vyhovět jim na 100 % prostě nejde. Byla jsem ráda, že jsme tu naši cestu podnikli. Jednak proto, že jsme byli celých sedm dní spolu, a také proto, že jsme po dlouhé době vyrazili někam jinam než do parku, na hřiště nebo za povinnostmi. Moc děkujeme Jance a Robovi za pozvání na krásnou svatbu a přejeme jim do společného života hodně štěstí, zdraví, lásky a spoustu zdravých a krásných dětí. 

Cestujete s dětmi? A kam se chystáte?

Foto: Tereza Krček

Tereza Krček

Má dvě děti a ve volném čase testuje a recenzuje dětské zboží. Příspěvky si můžete přečíst na www.matkatereza.cz a také na www.radimradi.cz.